Odkazy na Šmilauerovu NS: Odd 1 jednočlenné věty 3 I. A.-F., Odd 2 dvojčlenné věty 4 V.B, OČ II A. CC., OČ IV H. CC.
V části 3.4.1.1 si řekneme, co je elipsa a jak se k ní obecně chováme. Hned vzápětí v části 3.4.1.2 si popíšeme její různé typy a stanovíme, že pro nás je důležitá hlavně tzv. elipsa aktuální, při jejímž zachycení používáme afun ExD. Různým případům aktuálních elips je věnována další část 3.4.1.3. Konkrétní případy mohou být samozřejmě i jiné, seznam je spíše namátkovým výběrem častěji se vyskytujících jevů. Jde o tyto typy: elipsa predikátu v jednočlenných větách (3.4.1.3.1), elipsa predikátu při jeho opakování (3.4.1.3.2), elipsa predikátu v klausích uvozených spojkami jako a než (3.4.1.3.3), elipsa predikátu v příslovích a rčeních (3.4.1.3.4), elipsa predikátu být ve slovesně jmenném přísudku (3.4.1.3.5), elipsa slovesa být jako komponenty složených slovesných tvarů (3.4.1.3.6) a elipsa přechodníku v doplňkových konstrukcích (3.4.1.3.7). Naproti tomu v části 3.4.1.4 si popíšeme případy tzv. elips lexikalisovaných, které zachycujeme bez použití afun ExD. Tento seznam je již závaznější a elipsu, kterou v něm typově nenajdeme, řešíme pomocí ExD. Seznam obsahuje tyto položky: elipsa spony u některých slovesně jmenných predikátů (3.4.1.4.1), elipsa rozvíjeného adjektiva u slovesných predikátů (3.4.1.4.2), elipsa atributivníhu adjektiva mezi substantivem a adverbiem (3.4.1.4.3), elipsa subjektu ve větě vůbec (3.4.1.4.4), elipsa řídící věty (3.4.1.4.5), elipsa jednotek počítané věci (3.4.1.4.6), elipsa u vyjádření poměru (3.4.1.4.7), elipsa u zájmen ten, ta, to (3.4.1.4.8), elipsa substantiva u předložek (3.4.1.4.9).
Odkaz na Šmilauerovu NS: OČ IV H. CC.
Elipsa (výpustka) znamená vynechání výrazů, které očekáváme. Elipsa je primárně jevem roviny aktuálního větného členění. Je to typický prostředek mluvené řeči, v psaném textu se vyskytuje hlavně v určitých typech textů (adresy, dotazníky, formuláře apod.). O vynechání části výpovědi nerozhoduje její syntaktická funkce, ale to, zda jde o část základovou (východiskovou) nebo jádrovou. Jádro výpovědi zpravidla není možné vynechat.
Při výskytu elipsy situaci většinou (v souladu s níže uvedenými pravidly) řešíme pomocí afun ExD. Tuto funkci dostanou všechny uzly, které by byly zavěšeny na tom uzlu, který ve větě chybí, a zavěsí se právě tam, kde by byl zavěšen tento chybějící uzel.
Výjimkou jsou předložky a podřadicí spojky, které dostávají běžně AuxP či AuxC, a afun ExD propadá k uzlu na nich visícímu (představujícímu větný člen). Taktéž u koordinovaných či aponovaných spojení se tato funkce posouvá až k jednotlivým členům, které tedy označujeme ExD-Co nebo ExD-Ap, ale řídící uzel koordinace či aposice si ponechává svoji afun Coord nebo Apos.
Naproti tomu výjimkou není ani interpunkce či jiné technické uzly, které v případě absence jejich pravého řídícího uzlu afun ExD dostat mohou (viz např. čárky v příkladech v kapitole 3.6.5).
Tradičně se elipsy podle různých hledisek rozlišují takto: elipsa kontextová či situační, elipsa slovní či větná a elipsa lexikalisovaná (ustálená) či aktuální. Při kontextové elipse dochází k vynechání některých východiskových syntaktických členů v závislosti na kontextu projevu. například na otázku kam odjel váš bratr lze odpovědět jen jádrem: do Prahy.
Při elipse situační jsou členy vynechávány v závislosti na konkrétní situaci projevu. Například při setkání proneseme na procházku? nebo při objednávání piva stačí říci jedno. Elipsa slovní znamená vypuštění jednoho slovního členu, zatímco elipsa větná znamená vypuštění větné klause.
Pro nás nejdůležitější je rozdělení třetí, které také použijeme při rozdělení dále popsaných jednotlivých případů elips. Zásadní rozdíl je v tom, že elipsu aktuální zachycujeme pomocí funkce ExD, kdežto při zachycení elipsy lexikalisované tuto funkci nepoužíváme. Lexikalisovanou elipsu totiž už jako elipsu ani necítíme. Větnému členu syntakticky závislému na vypuštěném slově (který technicky zavěšujeme právě na místo vypuštěného slova) přiřazujeme z důvodů zachování konsistence podle okolností buď funkci takovou, kterou by měl, kdyby nebylo nic vypuštěno (př. 1 - elipsa slova jít), nebo funkci vypuštěného slova (př. 2 - elipsa slova hodiny). Elipsa aktuální se vyskytuje pouze aktuálně v dané větě, nejde o ustálený způsob vyjadřování. Větné členy syntakticky závislé na členu vypuštěném označujeme ExD a zavěšujeme je tam, kde by visel člen vypuštěný (př. 3 - elipsa druhého výskytu slova obec).
Srov. 3.4.2.
Slova s ExD jsou zvýrazněna:
Slova s ExD jsou zvýrazněna:
Afun ExD použijeme, nenásleduje-li za těmito spojkami věta s predikátem nebo větný člen, který dostane afun Adv podle pravidla v části 3.3.5.5.6 v kapitole 3.3.5 a zvláště též v kap. 3.7.9. (Větný člen je Adv tehdy, když se určitým úzkým způsobem vztahuje k uzlu bezprostředně nad spojkou - je téhož druhu a mohl by tedy sám vystupovat ve větě namísto toho, co rozvíjí (lépe než dobře, více než pět, široký jako vysoký).).
Slova s ExD jsou zvýrazněna:
Slova s ExD jsou zvýrazněna:
Je-li vynechána spona u slovesně jmenného predikátu, je subjekt (Sb) i jmenná část (Pnom), stejně jako i všechna ostatní doplnění na sponě závislá, označena ExD. Z tohoto pravidla existují výjimky zmíněné v části 3.4.1.4.1.
Slova s ExD jsou zvýrazněna:
Pokud se ocitne pomocné sloveso být (v úplném pedikátu mívá afun AuxV - viz 3.3.1.4) bez svého významového slovesa, na kterém by bylo zavěšeno, a jde evidentně o tento typ přísudku, dostane afun ExD. Stane se tak na příklad když věta budu má znamenat budu jíst.
Slova s ExD jsou zvýrazněna:
Existují slova, která běžně vystupují u spony jako jmenná část přísudku a u kterých nevadí, je-li tato spona vypuštěna. Pokud spona přítomna je, rozeberou se tato spojení samozřejmě obvykle podle pravidel o slovesně jmenném přísudku uvedených v 3.3.1.7.1 (spona má afun Pred, na ní jmenná část s afun Pnom).
Je-li však spona nepřítomna, přebírá funkci Pred jmenná část a vystupuje tak v roli úplného predikátu (všechna doplnění visí na ní). Slova, pro která toto pravidlo platí, jsou dána seznamem: třeba, nutno, možno, záhodno (příp. jejich negativní tvary).
Tímto vynecháním vznikají často problematické konstrukce. My určujeme člen závislý na vynechaném členu jako Adv. Ve větě z příkladu chybí slovo nemocný, určení na nervy tedy visí hned na jsem.
Adverbium může někdy převzít funkci atributu. Stává se tak tehdy, když je z úplné konstrukce vypuštěno adjektivum (většinou od slovesného pasíva - platby požadované předem), které by dané adverbium řídilo. Viz též část 3.3.3.3.7 v kapitole 3.3.3.
Věty s vynechanou subjektovou částí se za věty neúplné nepokládají. Nehovoříme o elipse. Viz též část 3.3.1.3 v kapitole 3.3.1.
Po vypuštění věty řídící, kterou netřeba opakovat, dostáváme větu s podobou věty vedlejší. Její predikát označíme Pred, a nikoli příslušnou syntaktickou funkcí, kterou by dostal v souvětí, ani afun ExD.
Číslovky (číselná vyjádření počtu), i když u nich nejsou uvedeny jednotky, považujeme za plnohodnotné větné členy s tou funkcí, kterou by zastával právě uzel s jednotkami. Pokud je však vyjádření jednotek přítomno, je číselný údaj samozřejmě jeho Atr (krom obvyklé obrácené závislosti u nominativu a akusativu). Výjimku, kdy je takovýto číselný údaj označen ExD, tvoří typ koordinace ukázaný v posledním příkladu, kde jsme k použití této funkce dotlačeni strukturou věty.
Při vyjadřování poměru (hlavně číselného) dochází často k elipse, je vynecháváno slovo poměr. V případě, že je toto slovo přítomno, zachycujeme větu konvenčně (i když i tak jde o méně obvyklý případ, vlastně o ustálené sousloví):
Je-li slovo poměr vynecháno, přebírá jeho syntaktickou funkci řídící člen jeho popisu, tj. první číslo poměru:
Tato zájmena zastupují větný člen, v podstatě nejde o elipsu. Je-li však ve větě zároveň přítomno i slovo, na které toto zájmeno odkazuje, plní svoji funkci samozřejmě samo a zájmeno se stává jeho Atr.
V některých případech ve větě na místě předložkové fráse zbyde pouze předložka. Jde-li o ustálené vyjádření, může tato předložka přejmout funkci členu, který by uvozovala. Na příklad v uvedené větě jsem pro dostává předložka pro afun Adv, kterou by dostalo vypuštěné slovo (návrh, přijetí, schválení, usnesení, ...) Nejedná-li se však o případ ustáleného vyjádření, jde-li o vypuštění zcela náhodné, neběžné (včera jsme se octli v ; náhle zmizel za), ponechává si předložka svoji běžnou afun AuxP, i když na ní již nic dalšího nevisí.
