Problém adverbialií je složitý, a proto je tato kapitola objemnější. Nejprve si v části 3.3.5.1 řekneme, jak se naše pojetí liší od pojetí Šmilauerova, a tak si Adv vymezíme. Dále si v části 3.3.5.2 všimneme souvisejících tzv. kombinovaných funkcí.
Další části jsou věnovány rozličným problémům při zachycení příslovečných určení. V části 3.3.5.3 půjde o problémy s časovými určeními. Popíšeme situace, kdy se sejde více takových určení vedle sebe (3.3.5.3.1), zachycení časových určení vyjádřených relativně k události (3.3.5.3.2), zachycení časových určení opakování (3.3.5.3.3), zachycení časových určení vyjádřených jednotkami s opakováním (3.3.5.3.4) a zachycení časových určení modifikovaných určením rychlosti (3.3.5.3.5). Problémy mohou činit i určení místní. Proto je v části 3.3.5.4 rozebráno zachycení místních určení vyjádřených reklativně k místu (3.3.5.4.1).
Problematická je i hranice mezi Adv a Atr v některých postaveních ve stromě. Obecně je tato hranice popsána v části 3.3.5.4.2.
Poté již přejdeme k možnostem vyjádření adverbialií v části 3.3.5.5. Adv může být vyjádřeno substantivem (3.3.5.5.1), příslovcem (3.3.5.5.2), příslovečným souslovím (3.3.5.5.3), infinitivem (3.3.5.5.4) a vedlejší větou (3.3.5.5.5). Speciálním typem vyjádření je uvození spojkami jako a než (3.3.5.5.6).
Poslední část 3.3.5.6 je věnována podrobnějšímu popisu možností vyjádření adverbialií, tentokrát rozčleněných podle jejich významových druhů. Každý z těchto druhů má totiž vlastní specifické formy. Adverbialia zde rozdělujeme na místní (3.3.5.6.1), časová (3.3.5.6.2), způsobová (3.3.5.6.3), měrová (3.3.5.6.4), prostředková (3.3.5.6.5), zřetelová (3.3.5.6.6), příčinná (3.3.5.6.7), důsledková (3.3.5.6.8), účelová (3.3.5.6.9), podmínková (3.3.5.6.10), přípustková (3.3.5.6.11) a zvláštní druh - Adv dědictví (3.3.5.6.12).
Odkazy na Šmilauerovu NS: Odd 3 určování III. (kompletní), OČ II. A. DD. 2.
Adverbiale udává okolnosti a vztahy, jako je například místo, čas, způsob, srovnání, míra, prostředek, příčina, účinek, zřetel či účel. Příslovečná určení zde sémanticky neklasifikujeme, všechna mají afun Adv. Pro jejich základní charakteristiku a exemplifikaci se však v části 3.3.5.6 sémantického třídění přidržíme.
Některé druhy určení chápané Šmilauerem (NS) jako adverbiální se v našem pojetí chápou jako objekty (Obj). Jsou to původ (Origo) a výsledek (Efekt) děje (viz část 3.3.4.5 v kap. 3.3.4). Šmilauer je charakterisuje tím, že je nelze vyjádřit vedlejší větou. Jsou to členy valenční a patří do slovesného rámce.
Vyznačené členy jsou zmíněné Obj:
Adverbiale rozvíjí skladební sloveso, adjektivum nebo adverbium, jeho tvar není dán vazbou řídícího členu.
Zvláštní pozornost je třeba věnovat rozhodování mezi Obj a Adv. Doplnění slovesa nebo adjektiva je adverbialiem, můžeme-li se na ně zeptat pomocí příslovečných otázek - kde?, kam?, odkud?, jak dlouho?, kdy?, za jakým účelem?, proč?, jak? apod. - a nejde-li o slovesnou rekci (v případě rekce je to objekt, na který se ptáme pádovými otázkami). Významy přenesené (abstraktní) tíhnou k Obj (zaplést se do intrik neříká kam, není to místní určení).
Např.:
Ale:
I adjektiva (zvláště deverbativní) mohou být rozvíjena objekty (plný něčeho).
Adverbialiem může být rozvíjeno také adverbium. Toto adverbium samo bývá často také adverbialem (Adv). Sejdou-li se dvě adverbialia ve větě vedle sebe, bývá někdy těžké rozhodnout, zda jsou na sobě nezávislá, či zda jedno rozvíjí druhé, tak, jak je tomu na příklad v těchto případech. Následující příklady, ve kterých je rozvíjeno adverbium, jsou vybrané jen namátkou. Problém vzájemného poměru dvou adverbialií je popsán zvláště v následujících částech 3.3.5.3 a 3.3.5.4.
Vyznačeno je Adv, které závisí na netučném adverbiu:
