Typickými spojovacími výrazy uvádějícími aposici jsou: aneb, a sice, a tedy, a to, čili, jako, jako je (tvar slovesa být), jako např., jako například, např., například, neboli, tak třeba, tedy, tj., to jest, to znamená, tzn.
Vedle toho může být aposice uvedena i pouze grafickými prostředky, jako je čárka, pomlčka, dvojtečka, závorka. Tento seznam není (nemůže být) úplný, to znamená, že aposici mohou uvozovat i jiné výrazy podle uvážení anotátora. Naproti tomu přítomnost výrazů ze seznamu ve větě nemusí zdaleka vždy znamenat aposiční vztah.
Podle přijatých konvencí se aposice ve stromové struktuře zachycuje stejně jako koordinace, tzn., že uvedené jazykové prostředky dostávají afun Apos a aposiční členy jsou zavěšeny na tento řídící uzel, přičemž jejich afun je složena z označení jejich funkce (Sb, Obj, Atr, ...) a z přípony -Ap.
V rozhodování, který uzel dostane afun Apos platí následující pravidla:
Pokud spojovací výraz zabírá jen jeden uzel, je situace jasná (př. 1, 6, 7).
Pokud je spojovací výraz slovní (příp. tvořený zkratkou) a je před ním čárka, dostane afun Apos uzel s tímto slovem a čárka se zavěsí přímo na něj (př. 2, 4).
V případě, že jde o zkratku s tečkou, bude tečka viset na zkratce dle pravidla o interpunkci (viz část 3.3.8.4.4, zde př. 2).
Je-li slovní aposiční výraz vícečlenný, je řídícím uzlem poslední slovo v řadě; ostatní členy visí na tomto řídícím a dostávají afun AuxY (řídíme se pravidly uvedenými v části 3.3.7.7.6, zde př. 4).
Když je druhý člen oddělen jen závorkami (i v podobě pomlček apod.), dostane afun Apos první z těchto symbolů a druhý visí na něm s afun AuxG (pravidla jsou uvedena v části 3.3.8.4.2, zde př. 3).
U aposice jsou přípustné i poněkud neobvyklé atributy (Atr) jednotlivých členů, jak ukazuje příklad 7.