Při zachycování cizojazyčných částí textu se neřídíme jejich syntaktickou strukturou, neboť často není ani v našich silách zjistit, jak vypadá. Proto, i když je nám její podoba zřejmá, postupujeme vždy stejným způsobem. V textu identifikujeme řetězec uzlů tvořících cizojazyčnou složku (může to být jméno, nějaké sousloví, věta, řetězec může zabírat i celý strom). Z celého řetězce vybereme jeden "hlavní" uzel (representant), který označíme podle funkce, kterou řetězec ve větě plní. Není-li však tento řetězec součástí nějaké syntaktické struktury (nevystupuje-li jako Sb, Obj, Adv, ...), dostává afun ExD a zavěsí se na počáteční symbol # (z toho plyne, že nikdy nemůže dostat afun Pred, i kdyby obsahoval nějaký cizojazyčný predikát (př. 6 - quo vadis).

Výběr representanta záleží na citu anotátora. Kandidátem na tuto funkci se stává vždy nejpravější slovo v řadě. Zvláště u jmen a názvů však tuto funkci může někdy přejmout jiné slovo, které se na rozdíl od slova posledního skloňuje. V konkrétním případě nemusí být skloňování poznatelné (např. jméno bude zrovna v nominativu) - i pak záleží na úsudku anotátora, co za skloňované považuje. V případě, že se takto skloňuje více slov, dáváme opět přednost nejpravějšímu z nich. Ostatní slova (kromě neslovních znaků) zavěsíme na tento "hlavní" uzel všechna vedle sebe a přidělíme jim afun Atr.

Případné grafické značky (i interpunkci) zavěsíme s afun AuxG na tyto Atr, a to tak, že visí vždy směrem k "hlavnímu" uzlu, tedy vždy na tom ze svých slovosledných sousedů, který se nachází od "hlavního" uzlu dále. Ne vždy se nám ale podaří takovýto uzel najít. Pokud se nachází nějaký symbol právě na začátku či právě na konci řetězce, nelze jej podle řečeného zavěsit na žádný Atr a zavěsíme jej tedy přímo na representant (otazník v př. 7).

Cizojazyčná složka může být někdy i nadřízena některým dalším uzlům, to znamená, že na representantu nemusí viset pouze uzly s afun Atr (a AuxG). V příkladě 8 se tak stává na příklad u interpunkce.

Popis příkladů 3 a 4: Cizojazyčným řetězcem jsou v obou případech dva uzly: [von Klos], [von Klosová]. V případě a však tento řetězec plní funkci atributu slova baronka (podle českého vzoru baronka z Hordeumova), zatímco v příkladě 4 jde o jméno (Klosová) a slovo baronka je potom jejím atributem (jako titul).

Popis příkladů 6 a 7: V příkladě 6 má cizojazyčná složka jen dva uzly: [quo vadis]. Otazník vyjadřuje, že věta je otázkou, nepatří tedy k řetězci a zavěsí se podle zvyklostí na kříž. Naproti tomu v příkladě 7 otazník součásti cizojazyčného řetězce je (jde o název knihy). Zavěsí se tedy na representant.

Popis příkladu 8: Cizojazyčnou složku tvoří pět uzlů: [Čo bolo, to bolo]. Uzel [bolo] byl vybrán jako representant. Dvojtečku, tečku i uvozovky považujeme za normální součást (českého) textu, zavěšeny jsou tedy dle běžných pravidel o přímé řeči na hlavní uzel přímé řeči, který se zde shoduje s representantem cizojazyčné součásti.