Dále jsou popsány některé jevy, které se týkají více kategorií a je nutno je popisovat souhrnně.
Přímá řeč reprodukuje to, co někdo řekl (co si myslel), přímo, doslova. Uvozovací věta uvádí, kdo řeč pronesl, jakým způsobem, za jakých okolností apod. Jde tu tedy o dvojí pásmo řeči, o jazykové projevy dvou mluvčích: mluvčího, který referuje, vypravuje, a mluvčího, jehož řeč se přímo pronáší, reprodukuje.
Polopřímá řeč není graficky vyznačena uvozovkami a nepoužívají se v ní všechny tři mluvnické osoby, nýbrž jen osoba třetí. Nevlastní přímá řeč se od přímé v písmu liší jen tím, že není od pásma vyprávěče oddělena graficky. Určujeme je stejným způsobem a podle stejných kriterií jako řeč přímou.
Přestože se někdy u přímé řeči mluví o volném spojení vět, analysujeme ji (polopřímou, nevlastní přímou i přímou) stejně jako řeč čistě nepřímou.
Přímá řeč se dává obvykle do uvozovek. Uvozovací věta stává před přímou řečí nebo za ní, anebo je do přímé řeči vložena. Předchází-li před přímou řečí, odděluje se dvojtečkou, je-li do přímé řeči vložena nebo stojí-li za ní, odděluje se čárkami (čárkou); vykřičník nebo otazník za přímou řečí nahrazuje tuto čárku, jako na konci věty ji nahrazuje tečka. Veškerá tato interpunkční znaménka se zavěšují na řídící člen přímé řeči. Viz kapitoly 3.3.8.2, 3.3.8.3 a 3.3.8.4 (v té hlavně části 3.3.8.4.2 a 3.3.8.4.3).
Vztah mezi uvozovací větou a přímou řečí řešíme následujícím způsobem:
-
Řídící člen uvozovací věty je sloveso, které vyžaduje Obj nebo Sb, ale tento člen ve větě chybí. (Případ chybějícího Sb nastane především tam, kde bude uvozovací věta pasivní.) Řídící člen přímé řeči dostává funkci chybějícího členu, tj. Obj nebo Sb. Následuje pět příkladů. V prvním stojí uvozovací věta za přímou řečí, vidět je zavěšení interpunkce. V druhém a třetím je uvozovací věta vložena do přímé řeči, přičemž jednou jde o vložení doprostřed klause a jednou o vložení mezi dvě klause koordinované. Čtvrtý příklad ukazuje situaci, kdy uvozovací věta stojí před přímou řečí, přímá řeč zastupuje Sb (tečka visí jako koncová). V pátém případě je použito afun ExD, neboť přímá řeč není úplnou větou (zde jde o větu jednočlennou). Pokud by řídícím členem přímé řeči byl predikát, dostal by samozřejmě jako v jiných případech afun Obj. Poznámka k zavěšení interpunkce ve druhém a třetím příkladě: Přímá řeč v příkladě třetím je koordinací. Proto se čárka za první částí řeči, která je uvnitř uvozovek použije jako koordinační symbol (s afun Coord), a zbylá druhá čárka bude zavěšena jako uvozovací interpunkce. Naproti tomu v příkladě druhém koordinační symbol nepotřebujeme (nejde o koordinaci), a tak budou uvozovací interpunkcí čárky obě.
Příklady sloves, která mají (při užití v aktivu) přímou řeč jako Obj :
-
pravení (pravit, říci, opáčit, odpovědět, ptát se, ...)
-
přivedení k poznání (oznámit, naznačit, ...)
-
citové zabarvení (vrčet, ...)
-
vnímání (slyšet, ...)
-
vůle (slíbit, nabízet, navrhovat, doporučovat, radit, žádat, prosit, ...)
Příklady sloves, která mají přímou řeč jako Sb:
-
vnímání (znít v uších, ...)
-
poznání, myšlení (napadnout, prolétnout hlavou, ...)
-
Nelze použít kritérium 1, do uvozovací věty si však můžeme domyslet a řekl, řekl a, přičemž řekl apod. Rozebíráme pak souvětí jako koordinaci dvou vět, řídící člen přímé řeči dostává funkci ExD-Co (protože nad ním chybí řekl). V příkladech c a d není čemu přidělit funkci Coord, situaci tedy řešíme standardně pomocí ExD. V příkladě e je část vynechané uvozovací věty a řekl v souvětí obsažena. Spojka a zde tedy plní svoji běžnou koordinační funkci, slovo řekl je ale opět vypuštěno, uzly hned a je, které by závisely na tomto vypuštěném řekl, proto obdrží afun ExD-Co.
-
Někdy se může stát, že nějaký výrok, citát ap. stojí ve větě v nějaké jiné funkci. Řídící člen tohoto výroku dostává funkci členu, který zastupuje (nejčastěji Adv). Tento způsob používáme pouze v případě, že žádný z předchozích není skutečně možný! Nejedná se potom již o přímou řeč, kterou chápeme tak, že v úplné formě je vždy objektem (příp. subjektem) nějakého uvození.
