Na začátku si v části 3.3.2.1 řekneme, co je to subjekt (Sb), vymezíme si jej.
Hlavní obsah této kapitoly tvoří násedující část 3.3.2.2, která je rozčleněna podle jednotlivých typů vyjádření subjektu. Sb lze vyjádřit podstatným jménem v nominativu (3.3.2.2.1), přídavným jménem (3.3.2.2.2), zájmenem (3.3.2.2.3), vztažným zájmenem (3.3.2.2.4), slovem neohebným (3.3.2.2.5), citátem (3.3.2.2.6), genitivem záporovým (3.3.2.2.7), genitivem částečným (3.3.2.2.8), genitivem od původu přivlastňovacím (3.3.2.2.9), předložkovým pádem (3.3.2.2.10), číslovkou (3.3.2.2.11), infinitivem (3.3.2.2.12), vedlejší větou se vztažným zájmenem (3.3.2.2.13), vedlejší větou spojkovou (3.3.2.2.14), dativem (3.3.2.2.15), zájmenem což v nepravé větě vztažné (3.3.2.2.16) a může být uvozen spojkou než (3.3.2.2.17).
Na závěr si ještě v části 3.3.2.3 povíme něco o záměně funkcí Sb a Obj u problematických konstrukcí.
Odkaz na Šmilauerovu NS: Odd 2 dvojčlenné věty 4 II. (kompletní).
Podmětem (subjektem) klause může být prakticky libovolná konstrukce, na kterou je možno se zeptat otázkou kdo (co). Subjekt je vždy závislý na predikátu, což znamená, že technicky je zavěšen na uzlu, který má v hlavní větě afun Pred, ve vedlejší větě nese funkci této vedlejší věty (viz část 3.3.1.1 v kap. 3.3.1). Pokud stojí zdánlivý subjekt mimo větu (například Voda, to je základ mlékaření), považujeme jeho vyjádření za parentesi (viz kapitolu 3.6.5).